Rozhovor s Miguelem Ruizem

Od setkání s Donem Miguelem Ruizem se každý den propadám. Do vnitřního ticha a prostoru, který je za myšlenkami. Právě tam je nejen podle něj ukryta pravda a bezpodmínečná láska. Když jsem mu přinesla náš časopis, měl z něj velkou radost. Při fotografování ho však už měl v tašce. Jeho výzva zní: „Zvu vás k účasti na novém snu lidstva, v němž budeme všichni moci žít v harmonii, pravdě a lásce. Pomozte mi změnit svět tím, že v první řadě změníte svůj vlastní.“

„V první řadě chci říct, že všichni jsme vítězi,“ řekl dr. Don Miguel Ruiz, autor světového bestselleru Čtyři dohody a řady dalších knih hned na úvod svého pražského semináři vloni v listopadu.
„Mezi námi není nikdo, kdo by prohrával, neboť ten nejdůležitější závod jsme už vyhráli. O život nám byl odměnou za to, že vajíčko oplodnila právě ta spermie, jež je nositelka poloviny našich genů. V původním programu jsme všichni opravdu vítězi a jako takoví přicházíme na svět, aniž bychom měli jakékoliv znalosti. Máme pouze původní program dokonalosti, jenže v průběhu dalších let si začínáme vytvářet jiný program založený na tom, co se dozvídáme od druhých a v co postupně uvěříme. A pouze v tomto druhém programu se objevují ti, kteří prohrávají. Strádat lze totiž pouze v příběhu života, jenž si vytváříme sami na základě toho, v co uvěříme. To však existuje jen v naší mysli. Vše v našem životě se děje pouze skrze nás a v tomto smyslu jsme všichni umělci, protože neustále tvoříme.
Příběh svého života, který vytváříme, je však jen jakýmsi filmem. A my jsme nejen hlavním hercem tohoto filmu, ale stejně tak i jeho producentem a režisérem. Příběh vytváříme tím, že jsme se naučili určitému jazyku, filozofii, náboženskému systému a tím určitému chování a jednání. Poslouchali jsme mnoho lidí, a tak se o hlavní postavě domníváme, že to jsme my, ale je tomu skutečně tak?“
Don Miguel Ruiz se na semináři svěřil s tím, že právě otázku ´Kdo jsem já´, mu lidé pokládají nejčastěji. Jaká je odpověď? „Pomocí vědomí můžu na vlastním příkladu svoji existenci ospravedlnit tím, že jsem muž, lékař, autor atd. a k tomu jsem schopen přidat ještě celý seznam toho, co mám a nemám rád, a co mě tak zvaně identifikuje. Když se však na tuto otázku podívám ze spirituálního hlediska, musím odpovědět, že jsem duch a z hlediska moderní vědy jsem energie či světlo. Kde je tedy pravda? Upřímně musím říct, že nemám ponětí, a vlastně mě to ani moc nezajímá.“
Jeho čtyři dohody, které představil ve své nejznámější knize, a které bychom měli vzít za své, znějí:
1) Nehřešte slovem
2) Neberte si nic osobně
3) Nevytvářejte si žádné domněnky
4) Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Autorem páté dohody je jeho syn José a zní:

5)Buďte skeptičtí, ale naslouchejte.

Rozhovor

+ Můžete našim čtenářům alespoň trochu přiblížit příběh vzniku čtyř dohod, které popisujete ve své slavné knize? Na základě čeho jste je formuloval?

Nebylo jednoduché vtělit čtyři základní dohody, které mohou proměnit náš život a být klíčem ke spokojenosti, do slov. A to přesto, že to není nic nového a lidstvo je zná od počátku. Přál jsem si, aby se staly výzvou k překonání jiných, dalších dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou a se světem během svého života, ačkoliv nám znemožňují cítit se šťastní a přinášejí nám nejrůznější potíže.

+ Můžete ještě něco dodat k dohodě, která je podle mě stěžejní a zní: Nevytvářejte si soudy a domněnky?

Pokud se vám nelíbí příběh vašeho života, který jste si ovšem vytvořili sami, můžete ho změnit. Chce to jediné – nevěřit domněnkám a soudům druhých lidí, ale ani vlastním. Tím, že dovolujeme, aby nás ovlivňovaly příběhy druhých lidí, většinou trpíme. Jejich názory pokládáme za důležité a to nám znemožňuje být umělcem vlastního života. Tím se můžeme stát jen tehdy, jsme-li vůči snaze kohokoliv jiného o změnu našeho příběhu imunní. Proto je také tak důležité nebrat si nic osobně, což je další dohoda.

+ Jakou roli tedy vzájemně hrajeme ve svých příbězích?

Ostatní lidé v našem příběhu hrají vedlejší úlohy a my zase v jejich, ale pravda je taková, že druhé ve skutečnosti neznáme, stejně jako oni neznají nás. Známe je pouze tak, co si myslíme, že o nich platí v našem vlastním příběhu a uzpůsobujeme si je tak, aby do něj zapadli. Ve skutečnosti nad nimi ale žádnou moc nemáme a řídit je nemůžeme, a právě proto máme tolik problémů se srdcem a cévami. Od druhých totiž chceme, aby splňovali úlohu, jakou jsme jim přisoudili a pokud do toho obrazu nezapadají, cítíme zlobu, žárlivost, zranění atd. Oni vůči nám postupují úplně stejně. Když pochopíme, že žádná z těchto úloh není reálná a to v našem příběhu ani v jejich, přestaneme od druhých očekávat to, co jim přisuzujeme, a všem se uleví. Reálně lidé kolem nás samozřejmě existují – máme příbuzné, spolupracovníky atd., ale to, co prožívají v našem příběhu, skutečné není. Když začneme vnucovat druhým svoje názory a prostřednictvím vlastních soudů začneme měnit a upravovat jejich vedlejší role podle našich představ, štěstí nedosáhneme.

+ Jak lépe pracovat se svou myslí?

Tím, že se naučím vstupovat do prostoru za myšlenkami, získáme potřebný nadhled. Hlučnost vnitřní mysli může být totiž jinak velmi silná, a proto máme tendenci považovat vše, co se v ní odehrává, za pravdu. Pak může dojít v chování až k fanatismu. Stále chceme obhajovat, ale i jeho mírnější formy vždy slouží jen k tomu, že chceme obhajovat vlastní lži, protože se domníváme, že tvoří pravdu.

+ Na semináři jste dva tisíce lidí, které se vešli do sálu pražského Kongresového centra, prováděl jejich vlastním příběhem, který si utvořili, a učil je svou mysl zastavit. To ale vůbec není snadné!

Bez uvědomění je obtížné změnit příběh svého života, a proto si myslím, že nastal čas, aby se na něj každý podíval a pokusil se přijít na to, jaká jsou tvrzení, podle kterých jej vytváří. Pak je dobré si odpovědět na otázku, zda se mu jeho příběh čili život líbí či ne. Za svůj životní příběh máme totiž zodpovědnost sami, a jakmile to pochopíme, není možné, abychom vinili druhé lidi z toho, co prožíváme. Vše je výsledkem našich vlastních rozhodnutí, která jsme učinili v minulosti, i když o tom nevíme.

+ Jak se tedy postavit k vlastní minulosti?

Přijmout ji a už se s ní nezabývat. Když to uděláme, má vše, co se odehrálo před mnoha lety, neustále dopad na náš život. Přestože určitá situace je už pryč, naše mysl na ni neustále reaguje tak, jako by se vše odehrálo včera, čímž si do života vnášíme mnoho omezení a strachu. Neseme-li na bedrech svou minulost, je to jako bychom na zádech měli mrtvolu, která je nejen těžká, ale také zapáchá. Když pak například začneme nový vztah, vstupujeme do něj s touto mrtvolou na zádech. Druhý dělá totéž a podle toho pak naše vztahy také vypadají.
Proto je důležité si uvědomit, jaký odkaz z minulosti udržujeme naživu. Jakmile se člověk stane umělcem života, jeho pozornost se z toho, co je dramatické, přesune na to, co je krásné, a proto ze sebe tento náklad sundá. Tolték je v přesném překladu umělec.
Bohužel většina lidí na vše stále reaguje automaticky. V tom, co už mají zažito, neustále pokračují, i když právě to z jejich příběhu vytváří drama. Proto říkám, že se vůbec nic nemusíme učit – naopak je třeba se odnaučit a zapomenout.

Příběh otce a syna

Na semináři také hovořil Miguelův syn José, který vzpomenul na okamžik, kdy před dvěma lety srdce jeho otce zkolabovalo, a Don Miguel se ocitl se na hranici života a smrti. „Přišel jsem za ním do nemocnice a srdceryvně na něj apeloval, že přeci teď odejít nemůže. A on mi na to řekl: ´Takhle budeš jednou oslavovat odchod svého otce? Odejdi a dej se do pořádku.´ A pak upadl na devět týdnů do kómatu. Měl jsem dost času na přemýšlení a uvědomil si, jak mě v nemocnici ovládlo naučené chování. Za toto poznání jsem začal pociťovat hlubokou vděčnost a cítím ji pořád.
Můj otec dokázal změnit život mnoha lidem včetně mě. Nejprve jsem chtěl jít svojí cestou, ale vnímání života a světa přes negativní clonu, kterou máme všichni, člověka vyčerpává, a tak jsem jednoho dne stanul před otcem a řekl, že už nemůžu dál. Odpověděl, že mě vítá doma, a dal mi do rukou svoji knihu Čtyři dohody. Vše, co v ní bylo napsáno, jsem věděl, ale přesto pro mě uplatnění těchto dohod v praxi nebylo jednoduché. Uvědomil jsem si, jak moc jsem závislý na utrpení. Mnoho slov a vět mi z úst vycházelo úplně zautomatizovaně, ačkoliv jsem věděl, co přesně přitom probíhá, a že si tím vytvářím jen další potíže.
Nejtěžší pro mě ale bylo nebrat si nic osobně – dlouho jsem měl pocit, jako když mi lidé sahají do otevřených ran. A pak mi táta věnoval dárek a poslal mě do Indie, kde jsem konečně pochopil, že pokud nebudu soudit sám sebe, nebude to dělat ani nikdo jiný. Postupně jsem se při řešení situací naučil používat pozitivitu a přemýšlet i mluvit tak, aby se můj život stal mistrovským dílem. A samozřejmě mi také došlo, jak sobecké ode mě tehdy v nemocnici bylo, zatížit otcovy možná poslední okamžiky života svou bolestí. Když jsem se ho později ptal, jak mu můžu splatit všechno, co pro mě udělal, odpověděl: ´Splatíš mi to jedině tím, když budeš šťastný a to, co ses naučil, budeš předávat dál.´
Když se Don Miguel Ruiz poté probral z kómatu, vyslovil přání, aby s ním lidé sdíleli jeho vizi pravdy a lásky. Součástí tohoto jeho plánu byla i návštěva České republiky, kam přijel i se svým synem.

Změnu nelze odkládat

„Jde o přesun od života ve strachu k pravdě. I mně se po odložení pláště strachu podařilo dělat to, po čem jsem dřív jen toužil. Bál jsem se mluvit na veřejnosti před lidmi, ale pak jsem přišel na to, že když otevřu své srdce a budu věřit tomu, že to, co z něj vychází, je vše v pořádku. Splnění mého přání bylo jednodušší, než jsem si myslel. Otevřenému srdci nemůže nic stát v cestě,“ svěřil se s další svojí zkušeností José Ruiz. „Každý z nás je spasitelem svého života, ale stejně tak můžeme být i svým tyranem, proto se někdy modlím: Bože, ochraň mě před sebou samým.“
Don Miguel Ruiz pokračoval: „Cokoliv chceme změnit, musíme to udělat dnes, jinak to nemusí být nikdy,“ apeloval na semináři na všechny. Ale nejdříve je podle něj nutné uvědomit si, jaká přesvědčení a domněnky nám zabraňují v uskutečnění našich snů. Důležité to je nejen kvůli nám, ale také našim dětem. Více než našim slovům totiž naslouchají poselstvím, která jim předáváme svým chováním. Také proto přeměňme svým uvědoměním negativitu na pozitivitu – vždy zvítězí to, co je více krmeno.
„Děti se učí ze všech maličkostí, které děláme a nejdůležitější poselství, jež jim máme předat, je o lásce a přijetí. Když přijmeme okolnosti svého života, přijmeme sami sebe. Proto ani nemá cenu stěžovat si a nadávat, když uvízneme v koloně aut atd., příkladů z každého dne je mnoho. Lásku k životu a k sobě samým jim předáme jen tehdy, vyjadřujeme-li svým chováním v každém okamžiku postoj: Ať je to kdekoliv, jsem tady z prostého důvodu, že tady být mám.
Jestli se člověk chová a jedná dobře, pozná podle toho, zda se tak také cítí.
„A jestli cítíte vděčnost, že žijete tak, jak žijete, pak jste osvíceni. Proto je tak důležité naučit se projevovat úctu a vděčnost sám k sobě bez ohledu na to, co se ukazuje kolem nás. Život má fungovat tak, že pozitivitu s sebou přinášíme kamkoliv vstoupíme. Tak se stáváme nositeli toho nejdůležitějšího poselství mezi všemi.“

Jak neurazit šéfa nahoře

Jedna z největších lží, o níž jsme podle Dona Miguela Ruize přesvědčeni, že je pravda, je ta, že nejsme dokonalí. Dokonalí jsme přitom po celý život, protože vše je již dokonáno a celé stvoření je jako hotový obraz.
„Každý z nás je výjimečný, protože nikdo takový nikdy předtím nežil a ani potom žít nebude. Ve své jedinečnosti jsme tedy dokonalí. Protože to nevíme, snažíme se ostatním zalíbit a přijímáme jejich názory. Tehdy ale sami sebe začínáme odmítat, protože chceme být někým jiným. Začneme se jako osel honit za mrkví, kterou nikdy nechytíme. Pochopíme to, až se sami staneme láskou svého života.“
Každý z nás přišel na svět s nejdůležitějším posláním, aby se ze života radoval, a na to je receptů přesně tolik, kolik je lidí na světě. Pokud si myslíme, že jsme nedokonalí, urážíme nejen sami sebe, ale i nejvyššího šéfa nahoře.
Účastníci semináře měli možnost pod vedením Dona Miguela Ruize nahlédnout na svůj životní příběh bez posuzování a jakýchkoliv názorů.
„Je naším vlastním výtvorem a je třeba se od něj odpoutat. Pak se jako zázrakem začnou měnit i věci kolem nás. V prostoru za myšlenkami svému příběhu odpustíme a odpoutáme se od něj, takže pak v něm už nebude žádná vina ani obviňování. Nejdříve musíme odpustit hlavní postavě našeho příběhu tj. sami sobě, což je nejtěžší. Chtěl bych vám však říct, že jediný hřích v životě je, pokud se nemilujeme natolik, abychom bez výhrad přijali svůj život se vším, co k němu patří. A druhým lidem je třeba odpustit proto, že jsme je používali k tomu, aby nás zraňovali. Na duchovní úrovni nás tím léčili.“
Podle Dona Miguela Ruize pocházíme všichni z míst, kde existuje skutečná pravda a toto místo je za myšlenkami. Právě tady je prostor bez posuzování. Tato pravda je vlastním poselstvím, zatímco naše mysl je jen v roli posla. Musí dojít ke znovusjednocení našeho těla, mysli a ducha, přičemž stvořitelem všeho je duch.
„Pomozte mi změnit svět tím, že změníte sebe a to bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, a zda výsledek uvidíte na vlastní oči. Mějte na mysli, že vše činíte i pro další generace.“

Mysl bez konfliktu

„Myšlenky jsou jako mlha. Vzpomeňte si na vnitřní ticho, které jste měli jako malé děti: ve vaší mysli tehdy ještě nebyl žádný konflikt. Tajemství šťastného života tkví v tom mít v sobě dost vděčnosti na to, abych věci kolem nás nechali být tak, jak jsou. Cílem je udělat si domov hluboko v sobě,“ vysvětloval ještě Don Miguel Ruiz. „Nerespektujeme se navzájem, protože nemáme úctu ani k sami k sobě. Právě v tomto sále však cítím, že každý sem přišel s odhodláním přijmout svůj díl na změně světa.“
Když babička Josého Ruize umírala, řekla mu, jak je ráda, že bude žít právě v této době, protože to bude doba, kdy máme možnost prožít biblické děje v praxi.
„Staňme se změnou, kterou chceme vidět ve světě, a za základ si vezměme pocit vděku, který vneseme do každého dne. Zároveň poděkujme za cestu, která je za námi. Kdykoliv mě někdo posuzuje, dává mi příležitost k odpouštění a k tomu, abych si užil toho, že jsem se rozhodl nepoužívat v odpovědi na to žádnou negativitu,“ dodal ještě José Ruiz.
Odnaučovací proces trvá určitou dobu, po kterou je nutné trénovat. Během té doby je nutné poznat sebe sama a také se do sebe zamilovat. Právě to má zázračný vliv nejen na naše životy, ale pochopitelně také na naše vztahy s ostatními. „Uvědomil jsem si, že kdy jsem dostatečně nerespektoval a nemiloval sebe, nemohl jsem milovat ani svoji partnerku,“ konstatoval José Ruiz. Milujme se i se všemi chybami, jichž se dopouštíme. Dokonalí jsme i s nimi.
Když kompletně respektujeme sami sebe, přestávají konflikty v naší mysli, a když respektujeme druhé, mizí i konflikty s okolím. I když jiní lidé mají své úsudky a názory, nemají na nás už žádný vliv. Zároveň nepovažujeme za důležité vyjadřovat své názory a úsudky o nich.
„Na jaké okamžiky a katastrofy ještě čekáme, abychom si uvědomili všechny tyto pravdy? Buďme připraveni uzavírat nové dohody a to dokážeme v okamžiku, až budeme připraveni milovat se bez podmínek. Rozhodnutí je na nás….“