Rozhovor s Stanislavem Bernardem

Stanislav Bernard: Náš vlak jede do zdi
Rozhovor s Stanislavem Bernardem
Všichni o něm vědí, že na Vysočině vaří dobré pivo. Tentokrát se ale Stanislav Bernard vtělil do své jiné oblíbené role, role praktikujícího jogína. Vyprávěl o prožitkové józe, o vzorcích z dětství a o náplasti, která schválně nedrží.

Je to nepřehlédnutelný a tvrdohlavý muž. Jak jinak. S beránčí povahou by sotva za své jméno mohl psát Podnikatel roku 2014 na Vysočině, spoluzakladatel Nadačního fondu proti korupci, člen zastupitelstva Města Humpolec, zakladatel Českého svazu malých nezávislých pivovarů, Brand manager ČR, marketingový manager ČR, Pivovarská osobnost století, generální ředitel rodinného pivovaru Bernard. Seznam rolí, kterých se Stanislav Bernard v životě zhostil, je dlouhý. Od jisté doby k nim patří i ta jogínská.

Kdy jste se začal zajímat o jógu a meditace?

Asi před čtyřmi lety. Předtím jsem měl úplně jiné zaměření. Posledních pětadvacet let, co jsme v Humpolci začali vařit pivo, bylo neskutečně hektických. V prvních deseti letech podnikání jsem byl jak uragán, a čím víc jsem toho vyřizoval, tím víc mě to bavilo. V pivovaře jsem byl od rána do noci. Když se však člověk orientuje jen navenek a jede v dílčích metách a snech, po jejich splnění začne jít většinou dolů, a tak se ve mně po letech začalo pomaloučku něco měnit. S pivovarem jsem byl absolutně ztotožněný, jen to už jakoby nedávalo takový smysl. Byla to předzvěst hlubokého vyhoření. Dál jsem jel v zajetých kolejích, ale vnitřně jsem spokojený nebyl. A pak mě můj skvělý kamarád a náš bývalý grafik Vláďa Horecký, který vytvořil naše firemní logo, přivedl ke knihám R. Mahárišiho a k józe.

K józe vás ale také prý přivedla bolavá záda…

Šlo to ruku v ruce. Záda jsem měl v hodně špatném stavu zřejmě z velkého množství stresu a teď se to zlepšuje nejen díky józe, ale taky proto, že jsem zvolnil. V listopadu jsme byli v Indii, projeli Keralu a Tamilsko a navštívili mého kamaráda ájurvédského lékaře Jamese. Mimo jiné dokáže nastartovat proces, který působí hluboce léčebně a regeneračně na záda. V Indii mi došlo, že už je čas začít praktikovat jógu pravidelně i doma, a od té doby to dělám prakticky každé ráno a když to vyjde, tak i večer. Je mi šedesát let, a když tak dlouho pracujete na tom, aby se něco zhoršilo, nelze očekávat okamžité zázraky, ale cítím, že to funguje a že se vše pozvolna mění k lepšímu.

Ó jaký druh jógy jde?

Jde o vnitřní prožitkovou jógu a já se jí učím a praktikuji podle indického učitele Dr. Mukunda V. Bholeho a české jogínky Hanky Eassey. V bývalém režimu komunisté jógu zakazovali, a tak tady byl před revolucí zásadní akcent na fyzickou stránku věci, kdy si lidé šli víceméně zacvičit a nic víc neřešili. Skupinky lidí usilujících o i vnitřní poznání byly napůl tajné. Tradiční indická jóga je totiž především cesta k sobě a způsob, jak se prostřednictvím vlastního těla, dechu a uvědomění dostat k podstatě. Ásana je jenom prostředek k tomu, aby se v těle aktivovaly určité energie, ale člověk je přitom ponořený v meditaci, protože dalším cílem je nejprve zpomalit a pak zastavit stálý kolotoč myšlenek. Teprve potom to začíná být opravdu zajímavé.

Proto se taky používají dechové a čistící techniky, při nichž lze v těle vnímat základní životní projevy. A protože jsem se dříve věnoval mnoha sportům, je pro mě nyní i při meditaci přijatelnější, když přitom dělám alespoň nějaké, byť velmi zpomalené pohyby a nemusím jenom sedět v lotosovém sedu.

Jóga znamená sjednocení našeho malého individuálního já s nekonečně vyšším univerzálním principem. Její pravidelné praktikování vede k celkovému pročištění a prosvětlení těla i mysli, a postupně k tomu, že tyto kvality pronikají do celého života. Je to dobrodružné poznání.

Co to ovlivňuje konkrétně?

Běžně to je tak, že 90 % našeho konání jsou automatické reakce, o kterých vůbec neuvažujeme. Reagujeme většinou podle starých vzorců převzatých v raném dětství, a to nám brání být pozorní a vědomí. Přináší to mnoho laciných sporů a zhoršuje to naprosto zbytečně naše vztahy s druhými. Sám na sobě nyní pozoruju velmi často, že se něco dotkne nějakého mého citlivého místa a já zareaguju podle vzorce tak, jak to mám zažité. Třeba se naštvu a hned cítím, jak se mi cosi pumpuje do těla. Jakmile se to rozjede, už to většinou nejde zastavit a musí to odeznít. Proto je zásadně důležité pochopit celý tento mechanismus a postupně jej začít měnit.

Taky se v souvislosti s touto cestou hovoří o bdělosti a schopnosti být v přítomnosti tady a teď. Už jsem si zavedl takové pravidlo, že sám sobě si v takové situaci řeknu: „Vzorec! Teď jednáš podle programu!“ Víceméně se neustále co nejvědoměji pozoruju. Tendence jednat automaticky tím postupně slábne a to je úžasné, protože den pak vypadá úplně jinak. Najednou všechno funguje a člověk plyne s proudem energie, která je víc než pozitivní.

Jak vidíte současné dění ve světě a jaká je podle vás cesta ven?

Říká se ‚Změň sebe a změníš svět‘. Podmínka skutečné společenské změny je změna úrovně, tj. pozvednutí lidského vědomí, kdy se společnost postupně změní zevnitř. Vím, že to je možné. Jakákoliv jiná snaha o změnu systému pouze z úrovně rozumu může vést jedině k dalším tragédiím. Lidé zažili mnoho společenských a ekonomických systémů, ale spousta z nich dopadla katastrofálně. Ztroskotaly na zoufalé úrovni společného vědomí a nastavení společnosti jako takové. Náš dnešní systém založený na soutěži, nebo často spíše boji, zase vede k drancování unikátních přírodních zdrojů. Současně v globálním měřítku ničí životní prostředí a vytváří zásadní nesymetrii v rozdělení bohatství. To spolu s náboženskými a politickými důvody vede ke konfliktům a uprchlickým vlnám. Odhaduji, že nyní jsme na prahu nové, hluboké krize nového druhu.

Jsem ale zároveň optimista. Ještě před pár lety jsem se hádal a nevěřil, že se lidské vědomí může pozvednout, ale dnes vím, že to možné je, a jsem naprosto přesvědčený o tom, že to i nastane. Jinak by to nedávalo smysl. Celý svět nemá jinou možnost, pokud se nechce zničit. Podívejme se na historii a rychle uvidíme, že boj ještě nikdy nic dlouhodobě nevyřešil.

Když se na to dívám jako krizový manažer, je zřejmé, že tak jak ten celosvětový vlak jede, směřuje do zdi. O tom není pochyb. Jde o vyčerpání surovin, zničení přírody, devastující dopad na lidi atd. Již dnes však naštěstí existuje mnoho ostrůvků, či ostrovů pozitivní deviace, které mohou inspirovat hlubokou změnu. Opravdu platí ‚změň sebe a změníš svět‘.

…bohužel jde i o vyčerpání lidské psychiky…

…ano, protože lidé dnes žijí v obrovském stresu a tempo se neuvěřitelně zrychluje. A přitom to vypadá, že žijeme v ráji, protože vše je nakašírované. Jezdíme krásnými auty, v obchodech jsou plné regály jídla, ale když se podíváme pod povrch, vidíme, že kvalita potravin je zoufalá, protože v nich je spousta chemie, ztužené tuky a jiné věci, které tam nemají co dělat. A tak je to se spoustou věcí. Podívejte se na můj zalepený palec. Spálil jsem se, a tak jsem ho přelepil polštářkovou náplastí. Za pět minut byla dole, protože to je výroba jenom pro prachy. Čím rychleji se to odlepí, tím rychleji se musí koupit a nalepit další. Je to dělání věcí jenom na efekt. Zvenku to je načančané, má to hezkou reklamu, ale v podstatě to je podvod, protože za tím není kvalitní výrobek. Změní-li se vědomí lidí, změní se i toto.

Přitom dnes už víme, že myšlenka trvalého ekonomického růstu je nesmyslná…

Ano, je. Vždycky říkám, že v našem pivovaru nemáme jako cíl ani zisk, ani ekonomický růst. Od začátku to děláme nejpoctivěji a nejlépe, jak to jde, s láskou a vášní, ale přitom nejsme fixovaní na výsledek, takže se tím vlastně bavíme.

Nikdy jsme nebyli orientovaní jen na peníze. Kdyby to totiž tak bylo, tak se nám to nemohlo podařit. Když jsme začínali, bylo mi 36 let a pivovar v Humpolci byl totální ruina koupená za astronomických 52 milionů korun. Účetní zůstatková hodnota byla 9,5 miliónů korun a 7 miliónů korun bylo v zásobách, z nichž většina byla nepoužitelná. Pivo z Humpolce mělo naprosto zkaženou pověst a k tomu jsme měli obrovský úvěr s deseti procenty úroků. Smrtící mix. Ale my jsme do toho vletěli po hlavě, protože jsme byli nadšení, že máme svobodu a chtěli jsme si zkusit podnikat. Tak jsme to zkusili.

Jste za to rád?

Samozřejmě. Byla to výjimečná, obrovská zkušenost. Prvních deset let byl boj o přežití, ale taky skvělá zábava plná synergií. Nápady lítaly a lítají pořád.

Můj společník Pepa Vávra do toho šel s tím, že chtěl vařit pivo ve svém vlastním pivovaru. A já chtěl zkusit podnikat. Za starého režimu jsem se neměl špatně, ale vždycky jsem dosáhl na střední úroveň řízení a dál mě nepustili, protože jsem nechtěl vlastnit „červený průkaz“. Do podnikání jsem proto šel naplno i s rizikem. A to je přece život. Šli jsme do toho srdcem a skutečně se tím bavili. Až nyní po dvaceti pěti létech mi došlo, že mým skutečným nejhlubším motivem byla touha po svobodě.

Začátky byly až groteskní. Byl jsem tady v té kanceláři snad hodinu, když přišel strojník chlazení v montérkách, s kloboukem na hlavě a v ruce držel ampuli s fialovou tekutinou. „Ve vodě je čpavek! Co s tím budete dělat?“ zeptal se mě. Neměl jsem v té chvíli sebemenší tušení, a tak jsem se ho zeptal, co by s tím udělal on. „ Budeme to muset spravit,“ řekl, načež jsem odpověděl, že to je opravdu výborný nápad.

Oslovovalo vás právě podnikání v pivovarnictví, nebo byste mohl stejně tak vyrábět třeba zubní pasty?

Pivovar mi byl blízký, protože jsem měl pivo rád, ale mohl jsem podnikat i v jiném oboru. Kladný vztah k pivu mám stále, ale neopíjím se, i když i to jsem si dříve občas vyzkoušel, a proto dnes nemám pocit, že mi něco v životě uniklo.

Nemáte morální problém s tím, že v lidech podporujete holdování alkoholu?

Ta myšlenka mě napadla několikrát. Řeknu vám, jak to cítím. Pivo tady bylo, je a zřejmě bude. Má tu tradici v podstatě jako základní potravina. Na alkoholu obecně není nic špatného, ale když ho stejně třeba jako léky začnete zneužívat, nastává problém. Vnímám to tedy jako osobní zodpovědnost lidí, kteří pivo pijí, nikoliv jako zodpovědnost pivovarů.

V naší republice se dnes ročně vypije 15 miliónů hektolitrů piva, a když určitý podíl z tohoto množství neuvaříme my u Bernarda, uvaří ho jinde. V roce 2015 jsme u nás uvařili 302 tisíc hektolitrů, což třeba v Plzni zvládnou za zlomek roku. Náš pivovar není velký. Ještě před třemi lety jsme byli v kategorii malých pivovarů s výrobou do 200 tisíc hektolitrů piva za rok.

Právě pro malé pivovary jste před lety prosadil sníženou diferenční daň…

…a právě proto je u nás v současnosti kolem tří stovek minipivovarů a v tom jsme na prvním místě na světě. A to je skvělé. Obohacují trh o zajímavá piva, která nám velké koncerny nikdy nemohou nabídnout. Fandím jim!

Jak se v naší republice vyvíjí spotřeba piva?

Dříve se u nás ročně vypilo 16 miliónů hektolitrů piva, po finanční krizi spotřeba klesla zhruba na 14,5 miliónů neboli 145 litrů na osobu a rok. Trh stagnuje, resp. klesá. I největší pivovary horko těžko udrží nulu. Pivo zdražilo a lidé taky už nemůžou jít druhý den do práce a mít v hlavě třeba deset piv z předešlého večera, jak to bylo dříve. Taky mají možnost utratit svoje peníze i jinak. Dále je tu generační výměna a další vlivy. V našem pivovaru však vzrostla vloni výroba o 14 % a rok předtím o 15 %, ačkoliv naše pivo patří mezi nejdražší a jak už jsem říkal, nejde nám o růst.

Čemu to připisujete?

Tomu, že od začátku máme sen, o kterém jsem už mluvil. Nešli jsme do toho kvůli penězům, ale s tím, že budeme vařit to nejlepší pivo na světě.

Kolik vyrábíte druhů piva?

Momentálně patnáct. Poslední novinkou byl Bohemian Ale z roku 2014, což je svrchně kvašená šestnáctka s obsahem alkoholu 8,5 %, který byl hned vloni na podzim v Londýně oceněn jako nejlepší světový Ale belgického typu. Byla to obrovská satisfakce, protože výrobně to vůbec není jednoduché. Museli jsme kvůli němu vybudovat vlastně pivovar v pivovaru. Zdvojit mnohé výrobní celky.

Na podzim oslavíte 25. výročí od založení pivovaru. Už víte jak?

Nějaké nápady už máme. Určitě pozveme lidi z Humpolce a oslavíme to s nimi.

V roce 2011 jste spoluzaložil Nadační fond proti korupci. Dají se podle vašeho názoru byznys a politika dělat bez korupce?

Byznys se bez korupce dělat dá. Takových firem je hodně. Nechci tvrdit, že to je snadné, ale jde to. Mně třeba nikdo nikdy úplatek nenabídl, ani ho ode mě nechtěl. Asi cítil, že bych na to nepřistoupil.

Čili nikoliv jen jako podnikateli, ale i městskému zastupiteli?

O tom není pochyb. Vyrazil bych s ním dveře, že by po něm ani zárubně nezůstaly, a to říkám i dnes jako jogín.

Jediné, co jsme po nějakou dobu museli v našem pivovaře dělat, byly prachy hospodským, jinak bychom nepřežili. Nejsem na to pyšný, ale netajím se tím, protože vím, že jsme neměli jinou možnost.

Kdyby velké pivovary nezačaly uplácet hospodské za to, aby změnili značku piva a přetahovat je, nebyl by s odbytem našeho piva problém, ale jejich prachy to na hodně dlouhou dobu překryly. V roce 2001 jsme se spojili s Belgičany, a přitekly k nám nějaké peníze za prodej poloviny firmy. Pak jsme handicap, který jsme měli oproti zbytku trhu, dorovnali, a pár let hospodským platili taky. Na jedné straně jsme tím získali odbyt, ale na druhé straně se vytvářela finanční černá díra. Ale hlavně kupovat si zákazníky není byznys, který by uspokojoval, který by bavil.

Jak to přesně funguje?
Hospodský dostane peníze, které použije, na co chce. Je to vyfakturované například oproti reklamním smlouvám, takže to není právně postižitelný úplatek de jure, ale je to úplatek de facto. Přitom jsem proti tomu léta bojoval, a proto mě chtěli vyloučit ze Svazu pivovarů a sladoven.

Asi před osmi lety jsme hospodám peníze dávat přestali a jsem za to víc než rád.

Oceňuji vaši otevřenost, ostatně tu máte i mezi firemními hodnotami…

Ano, tak si je vymysleli naši lidé. Firemní kultura je u nás založena na otevřenosti, důvěře, spolupráci, odpovědnosti a pozitivitě a všichni tyto hodnoty respektují. A to je taky jeden z důvodů, proč je u nás v pivovaru dobrá nálada. Když je něco nastaveno špatně, lidé se tomu přizpůsobí. Ale když to má lidi bavit a to je nezbytný předpoklad, aby to vůbec mělo smysl, pak je potřeba nastavit pravidla dobře a vůbec nejlepší je, když si lidé mohou pravidla hry vymyslet sami. V našem případě se to podařilo a dnes cítím, že to nejen skvěle funguje, ale taky že pozitivně ovlivňujeme i široké okolí.

Věra Keilová