Dalajlama

Dalajlama: Je třeba být dobrým člověkem

O sobě mluvil jako o nejposlednějším z posledních a nejobyčejnějším z obyčejných. Tím se mi Jeho svatost vryla do paměti při své nedávné návštěvě Prahy vloni v září asi nejsilněji. Když nás dalajlama tak jemně a přitom naléhavě vyzýval k úctě k sobě navzájem a zároveň apeloval na důležitost konání „obyčejného dobra“, tvrzení o tom, že je obyčejný buddhistický mnich, bralo okamžitě za své.

Do Prahy přijel jako host konference Fórum 2 000 a kromě oficiálního programu se také stihl věnovat předávání buddhistického učení – na Výstavišti se konala přednáška nazvaná Laskavost a vzájemná úcta v dnešní společnosti a následující den se ve sportovní hale ve Vysočanech uskutečnil celodenní seminář věnovaný Osmi veršům výcviku mysli.
Při vší závažnosti sdělovaných myšlenek byl dalajlama zároveň velmi vtipný. V mikrofonu se proto občas ozývalo i prazvláštní chrochtání způsobené tím, že se hlasitě smál, protože měl rýmu. Komentoval to slovy: „Nachlazení jsem měl už během návštěvy Litvy a teď jsem to přivezl k vám do Prahy. Uvidíme, jestli to dovezu až do Indie.“ Závěsy zakrývající vysoká okna v hale prosil roztáhnout. „Když se budeme hodně vystavovat umělým věcem, třeba i umělému světlu, budeme brzy potřebovat umělý mozek.“ Když byly závěsy roztaženy, pokračoval: „Vidím stromy i oblaka a to je krása. A také jsem rád, že vám lépe vidím do tváře. Zase máte přirozenou barvu.“

Transformace mysli

Na základě dotazů z publika Jeho Svatost zavzpomínala i na svoje dětství. „Narodil jsem se v malé odlehlé vesničce a maminka byla negramotná, ale maximálně laskavá a to si v srdci nesu dodnes. Pak jsem odešel do Lhasy na studia a ve čtyřiadvaceti letech jsem se stal uprchlíkem. Od té doby žiju v Indii a díky tomu, že jsem uprchlík, mám paradoxně větší možnost setkávat se s lidmi všude po světě, než kdybych zůstal doma v Tibetu.
Všichni jsme stejné lidské bytosti a toužíme žít šťastný život, ale brání tomu rušivé negativné emoce. I kdybychom měli všechny vymoženosti, leželi na nejpohodlnější pohovce a měli přitom rušivé emoce, šťastni nebudeme a budeme muset brát léky a pít alkohol, abychom večer vůbec usnuli. Na druhé straně lidé někdy snášejí opravdu velké utrpení, ale uvnitř se cítí dobře. Často navštěvuji nemocnice a lidi v ústavech a došel jsem k tomu, že jestli je člověk šťastný nebo ne, vůbec nesouvisí s tím, jestli je bohatý, ale s tím, jak přijímá vnější události, a zda si dokáže uchovat klid mysli. Rozhoduje, zda je či není ve vleku rušivých a negativních emocí. Skutečné štěstí závisí na naší mysli a nikoliv na vnějších okolnostech, a proto se je třeba věnovat se její transformaci. Kéž nejsme otroky svých rušivých emocí a jsme pánem své mysli.“
O to, jak dosáhnout klidu mysli, se proto zajímají i všechna náboženství.
Buddhovo učení je založeno na pochopení přirozenosti věcí, které jsou takové, jaké jsou. Jenže lidé si o nich vytvářejí představy a koncepty bez ohledu na jejich přirozenost a právě tím vznikají ony rušivé a negativní emoce. Když člověk trpí jakoukoliv negativní emocí, cítí se slabý a zatížený.
„Je třeba, abychom věděli, co je opravdová skutečnost, a co je pouze představa o ní. Proč jsou některé emoce rušivé? Protože vycházejí ze sebestředného ulpívání na našem Já nebo na vnějších jevech. Tím však při vnímání skutečnosti dochází k jejímu zkreslení. Pak ji nemůžeme vidět takovou, jaká doopravdy je. Buddhistická cesta spočívá v tom, že se tyto rušivé emoce snažíme omezit nebo se jich zbavit. Nemají žádný reálný základ, a proto je to možné. Plyne z toho rozlišení na pravdu absolutní a relativní, což je rozdíl mezi tím, jaká skutečnost doopravdy je a mezi tím, jakou představu jsme si o ní vytvořili na základě ulpívání.“
Dále Jeho Svatost připomínala, že hlavní praxí na duchovní cestě je nekonečný altruismus. Právě v této souvislosti dalajlama také hovořil o odkazu bývalého prezidenta Václava Havla, který podle jeho slov představoval hodnotu toho, co znamená být dobrým člověkem. „I když získal vysokou funkci, stále zůstával stejným skromným a lidským člověkem. Také když mě nazývají Jeho Svatostí, neberu to vážně. Nejsem nijak výjimečný. Všichni jsme stejní a jsme na jedné lodi,“ opakoval.
„To hlavní, co potřebujeme ke štěstí, je laskavost a soucítění. Bez jejich pochopení se nikam nepohneme. Podle odhadů má být do konce tohoto století na planetě Zemi deset miliard lidí, což ekonomické a ekologické problémy ještě zhorší. Jediný recept jak je vyřešit je, abychom k tomu přistupovali tak, že jsme všichni jedna rodina. Věda a technika nám umožňují žít pohodlnější život, ale na druhou stranu jsme tak zaměstnání, abychom tyto výdobytky měli, že zapomínáme na základní mezilidské hodnoty. Především mezi mladými je nedostatek obyčejné lidské blízkosti a vzájemnosti. Důvodem je nejen ekonomický systém a technický pokrok, ale bohužel také výuka a vzdělávání. Mladí lidé se ve školách učí, jak vydělat peníze a být úspěšný, ale neučí se o vnitřních lidských hodnotách, významu etiky a morálky. To je třeba do vzdělávacího systému přidat a lze to odůvodnit i racionálně. Osvojení těchto hodnot totiž přináší vnitřní pocit štěstí. Děti by ze škol měly být vybaveny poznatkem, že to, co jim přinese štěstí, je především dobrosrdečnost. Pokud se nám podaří toto další generaci vštípit, z velké míry se nám podaří vyřešit i veškeré světové násilí. Lidé musí pochopit, že kořenem všeho neštěstí je sebestředný postoj, který je opakem soucítění. Když má člověk v srdci péči o druhé, nebude je nikdy šikanovat ani omezovat, a proto ani nebude nutné něčemu takovému zabraňovat.“

Co je zdrojem štěstí?

Na otázku, co je zdrojem šťastného života měl dalajlama pouze jedinou odpověď – soucitné srdce. Soucitem přitom nemyslel lítost nad druhými, ale absolutní úctu vůči nim. „Čím více sounáležitosti máme s druhými, tím větší užitek to přináší i nám samotným. Uvažování, že člověk má své výlučné Já, a bude se starat o sebe na úkor všeho ostatního, je pomýlené sobectví. Ve výsledku tím ubližuje pouze sám sobě. Pokud však myslíme na druhé, především tím pomáhat sami sobě. Mysleme tedy na sebe, ale dělejme to obratnějším způsobem,“ říkal dalajlama. Proto dva tisíce účastníků semináře také přijalo závazek, že budou rozvíjet praxi soucítění.
Dále hovořil o nezbytnosti psychické hygieny. „Neustále se věnujeme hygieně těla, ale na úrovni mysli hygienu neprovádíme a nad tím, jestli tam není něco třeba pročistit, vůbec neuvažujeme. To je však také třeba změnit.“
Všechna znečištění a rušivé emoce podle jeho názoru pocházejí z utkvělé představy o trvalé existenci Já.
„Jsme sebestřední, když jsme připoutáni ke svému já, ale co je to Já? Co můžeme označit za Já? Když začneme tělem, zjistíme, že na něm není nic, co by bylo Já. Když budeme postupovat dál, objeví se tendence spojovat Já s myslí, ale o tom Buddha říká, že Já nemůžeme nikdy najít v mysli, v žádném jejím aspektu. Takže Já je jenom označení pro souhrn mnoha faktorů, v nichž funguje tělo a mysl, ale nemá žádné faktické ohraničení. Není jedno Já, které bychom mohli označit, proto je důležitý souhrn všech Já. O nejáství však nehovoříme ve smyslu popírání existence, protože kdo by potom byl nositelem karmy? Já a stejně tak ani další jevy však nemají existenci, jež by byla nezávislá a objektivní. Přesvědčení, že věci mají reálnou existenci, nás vede k ulpívání. Když pocit sebestřednosti odstraníme, zmizí i potřeba vymezovat se vůči ostatním. Sebestředné je ego, které má starost a strach jenom samo o sebe.“
Neurologové zkoumající dopad naší činnosti na fungování mozku zjistili, že když rozvineme účast s druhými a soucítění, chceme druhým automaticky pomáhat. Samozřejmě to ale musí být doprovázeno moudrostí, abychom věděli, jak pomoci nejlépe a nenadělali jenom více škody než užitku.
„Lidé na západě se dnes ptají na osvícení a dosažení buddhovství, ale proč mluvit o buddhovství a osvícení, když nejsou šťastni? To je první krok a teprve pak přicházejí další. Buddhismus vychází z toho, že přirozeností každé bytosti je být Buddha neboli absolutní čistota. Buddha nám jenom ukázal cestu, ale práce je na nás. Když člověk bude pokračovat, možnost dosažení buddhovství tu je. Cesta vede přes snahu rozvíjet to, co je dobré pro druhé. Je třeba stát se dobrým člověkem.“
V této souvislosti také připomněl, že zatímco dříve bylo lidstvo vedeno především těmi, kteří měli větší fyzickou sílu tj. muži, nyní je zapotřebí, aby včele stály i ženy, které jsou vůči bolesti druhých a jejich utrpení mnohem citlivější, a proto se můžou více zasadit o prosazování dobrosrdečnosti a laskavosti jako základních lidských hodnot.
„I když se lidé nezajímají o náboženství, spoustu věcí každý chápe od přírody. Všichni přeci vědí, co znamená laskavost a dobro. Pokud jimi naplňují svůj život, jsou vnitřně silní, cítí odvahu, sebedůvěru, mají radost, jsou šťastnější a také se cítí lépe po fyzické stránce.
Dělejte jen to, co má čistý a soucitný záměr. Ve chvíli, kdy je pro vás obzvláště těžké kontaktovat se s druhými lidmi a přát jim štěstí, zachyťte to a vnitřně se pro tento kontakt otevírejte. Nemusíte je hned objímat, ale uvnitř s tím pracujte. Abychom mohli rozvíjet soucítění, je totiž třeba rozvíjet toleranci a k tomu potřebujme někoho, na kom si to můžeme osvojovat. Kdybychom kolem sebe měli jenom přátele a to, co se nám líbí, neměli bychom se kde učit. Proto buďme všem a všemu, co nás tomu učí, vděčni, protože jinak bychom u sebe o neexistenci tolerance a neschopnosti odpuštění vůbec nevěděli. Soucítění však musí být nepodmíněné, to znamená, že za to od druhých neočekáváme vůbec nic.
Já sám tuto praxi uplatňuju vůči čínským úředníkům, kteří mě považují za živého démona, zatímco jiní mě označují za živého Buddhu (smích). Nenechávám se tím vyvést z míry, protože to je zcela v pořádku, a zachovávám si klid mysli. Proto se raduju. Kdybych klid mysli ztratil, napadaly by mě rušivé emoce a k ničemu dobrému by to nevedlo.
Když v roce 2008 začaly demonstrace ve Lhase, věděl jsem, že je zle, a že Číňané použijí všechny metody, aby je potlačili. Cítil jsem stejnou hrůzu jako v roce 1959, když jsem utíkal, a tak jsem čínským úředníkům a vojákům posílal soucítění, odpuštění a lásku. Na dění ve Lhase to vliv zřejmě nemělo, ale zcela určitě to mělo vliv na klid mé mysli. Skutečný význam odpuštění neznamená, že člověk nereaguje, ale že zůstává svobodný ve své reakci. Nechá-li v sobě povstat hněv, vždy uškodí především sobě, protože se připraví o klid mysli.“

Jak získat přátele

Všichni potřebujeme blízkost druhých lidí, ale jak ji získat? „Jsme-li bohatí, budeme mít přátele zcela určitě, ale především tu budou přátelé našich peněz, nikoliv nás. Stejně tak nelze přátele získat násilím. Jedinou možností je mít otevřené srdce, pak je to jednoduché.
Jestli si myslíte, že jsem snílek, nic se neděje. Pokračujte ve svém způsobu života, ale pokud se domníváte, že na tom něco je, diskutujte o tom. Nepřijímejte to jen proto, že to říkám já, ale zkoumejte to sami. Zkoumejte všechny své učitele a mě zkoumejte také.“

Věra Keilová